Dne 17. srpna 2015 byl ve Sbírce zákonů publikován zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další záko­ny. Tato novela nabývá účinnosti 1. října 2015.

Úvodem

Hlavním cílem uvedené novely zákoníku práce bylo navrácení hmotněprávní úpravy odškodňování pracov­ních úrazů a nemocí z povolání, obsažené dočasně v přechodných ustanoveních zákoníku práce, zpět do části jedenácté zákoníku práce, která obsahuje právní úpravu náhrady škody v pracovněprávních vztazích, a provedení adekvátních legislativně technických úprav navazující na tuto změnu, včetně přizpůsobení někte­rých pojmů dosud používaných v oblasti náhrady škody podle pracovněprávní úpravy terminologii nového občanského zákoníku. S tím souvisela celková změna systematiky části jedenácté zákoníku práce. Dále byly samozřejmě provedeny některé legislativně technické změny, které souvisejí s analýzou současné právní úpra­vy a které vedou k jejímu zpřesnění, ty však nemají vět­šinou věcné dopady.

Jak vyplývá z názvu novelizačního zákona č. 205/2015 Sb., novela ruší i dosud neúčinný zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, neboť bylo již vloni politicky rozhodnuto v rámci Rady hospodářské a soci­ální dohody, že zákonem o úrazovém pojištění zaměst­nanců se zabezpečení zaměstnanců při pracovním úrazu a nemoci z povolání řídit nebude. Nebylo proto důvodné, aby byl zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců byl nadále udržován jako stále platný, leč dlouhodobě neúčinný.

Jak je všeobecně známo, náhrada škody při pracovních úzech a nemocech z povolání byla dosud obsažena v přechodných ustanoveních zákoníku práce. Důvodem je skutečnost, že v době, kdy se připravoval nyní platný zákoník práce, který měl nahradit s účinností od 1. ledna 2007 starý zákoník práce č. 65/1965 Sb., byl současně připravován i zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců, který měl rovněž nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2007 a který měl tuto právní úpravu nahradit. Záměrem bylo, aby od 1. ledna 2007 bylo zabezpečení zaměstnanců při pracovních úrazech a nemocech z povolání realizováno pojistnými dávkami úrazového pojištění hrazenými ČSSZ a OSSZ namísto obecné odpovědnosti zaměstna­vatele za škodu a nároků na náhradu škody upravené v zákoníku práce.

V rámci projednávání obou návrhů zákonů v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR v r. 2006 však došlo k situaci, že účinnost zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojiš­tění zaměstnanců, byla, na rozdíl od účinnosti zákoníku práce, odložena na 1. leden 2008. Pro toto jednoroční přechodné období bylo proto nutné „zachovat“ hmot­něprávní úpravu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání v zákoníku práce, aby byla tato materie součástí právního řádu a mohla tak být realizo­vána práva poškozených zaměstnanců a pozůstalých. Z toho důvodu byla právní úprava odškodňování začleně­na do přechodných ustanovení zákoníku práce. Postup­ným odkládáním data nabytí účinnosti zákona o úrazovém pojištění však byl tento stav zachován až do současnosti a jeho účinnost byla naposledy odložena zákonem č. 182/2014 Sb. o další 2 roky na 1. leden 2017.

Vloni však sociální partneři na úrovni Rady hospodářské a sociální dohody České republiky dohodli s vládou a vláda přijala politické rozhodnutí, podle něhož právní úprava odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání má být i nadále integrální součástí pracovně­právní úpravy v zákoníku práce.

Jinou otázkou je institucionální zajištění pojistného systé­mu – tedy zajištění konkrétního odpovědného správce (nositele) pojištění odpovědnosti za škodu z titulu pra­covních úrazů a nemocí z povolání. Podle současné právní úpravy provozuje zákonné pojištění odpověd­nosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání Česká pojišťovna a pojišťovna Kooperativa.

Tento systém se bude provozovat do doby, než se vláda rozhodne jinak. Ministerstvo práce a sociálních věcí také již vloni připravilo pro Radu hospodářské a sociální dohody rozhodovací materiál, který obsahoval celkem čtyři varianty řešení. Vzhledem k tomu, že sociální part­neři se neshodli na nositeli pojištění, čeká se na defini­tivní rozhodnutí vlády. Nicméně to vše nebrání realizaci novely zákoníku práce. Hmotněprávní úprava odškod­ňování pracovních úrazů a nemocí z povolání existuje a zajištění pojistného systému je otázka jiná. Zatím se postupuje podle dosavadní úpravy.

Spolu s touto novelou nabude účinnosti i nařízení vlády (účinnost nastane vyhlášením ve Sbírce zákonů v průběhu října), o stanovení výše náhrady za bolest a ztížení společen­ského uplatnění odpovídající vzniklé újmě způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, způsobu určování výše náhrady v jednotlivých případech a postu­pech při vydávání lékařského posudku včetně jeho nále­žitostí ve vztahu k posuzované činnosti (nařízení vlády o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatně­ní způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolá­ní) – Stanovisko Legislativní rady vlády k tomuto nařízení bylo kladné, vláda ho bude projednávat a dá se reálně očekávat, že co nejdříve bude publikováno ve Sbírce zákonů. Objasníme si tedy, co tato právní úprava přináší.

Změny v části jedenácté ZP – obecně

Původně, při novele zákoníku práce v souvislosti s reko- difikací občanského práva (k 1. lednu 2014) došlo v části jedenácté zákoníku práce pouze z důvodu pře­vzetí nové terminologie použité v novém občanském zákoníku k úpravě § 252 odst. 3 a § 255 odst. 4 (slova „způsobilost zaměstnance k právním úkonům omezena nebo byl-li jí zbaven“ se nahrazují slovy „svéprávnost zaměstnance omezena“).

Stávající novela však šla dále, zejména pokud se týká ter­mínu „odpovědnost“. Nový občanský zákoník totiž ter­mín „odpovědnost“ používá pouze ve významu „rodi­čovská odpovědnost“, nebo v souvislosti s pojištěním odpovědnosti a sporadicky v některých dalších ustano­veních, nikoliv však v rámci úpravy odpovědnostních závazků, kde se používají termíny „závazky z deliktů“, „náhrada majetkové a nemajetkové újmy“ nebo „povin­nost nahradit škodu“.

Připomeňme si, že to, co jsme až do r. 2014 nazývali v právu občanském a dodnes v právu pracovním „odpo­vědností“, nazýval obecný zákoník občanský z r. 1811 německým výrazem Haftung, tedy hafften přeloženo do češtiny „dlužným býti“. Po r. 1950 se však v českém právu ujal pojem odpovědnost a i v občanském právu byl tento pojem vykládán jako sankční povinnost nastu­pující v případě porušení zákonem stanovené povinnosti. Proto v řadě ustanovení byl výraz odpovědnost vztaho­ván k povinnosti konat po právu (v souladu se zákonem) a na druhé straně byl vztahován i k ustanovením týkají­cím se plnění v případě porušení právní povinnosti. V právní doktríně ani v judikatuře však výklad toho pojmu nepůsobil žádné problémy a teorie i praxi si na něj zvykla a dobře si ho osvojila.

Ke změně pojmosloví v oblasti náhrady škody, která ovládla nový občanský zákoník, se vyjádřila např. prof. JUDr. Irena Pelikánová CSc., v článku Odpovědnost za škodu – trendy a otázky, malý náhled od osnovy občan­ského zákoníku1. Z jejich závěrů cituji jedinou, nicméně výstižnou větu „Je politováníhodné, jestliže návrh občanského zákoníku odmítá samotný pojem odpověd­nost v souvislosti s úpravou odpovědnostních závazků“.

Vzhledem k tomu, že i přes uvedenou kritiku (a dlužno podotknout, že nebyla vůbec ojedinělá) občanský zákoník nabyl účinnosti a zavedl nové pojmosloví, musel se mu zákoník práce přizpůsobit, neboť Nález Ústavního sou­du č. 116/2008 Sb. k tomu zákonodárce přímo zavazuje.

Proto také v celé části jedenácté zákoníku práce pojedná­vající dosud o „odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“ a o „odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“ bylo slovo „odpovědnost“ a všechny jeho další zejména slovesné tvary nahrazeny slovy „povinnost k náhradě škody“.

Další změna, která zaujme uživatele zákoníku práce, je změna názvu celé hlavy jedenácté, která se dosud nazý­vala „Náhrada škody“ a nyní se nazývá „Náhrada nema­jetkové a majetkové újmy“. I to souvisí s tím, že zákoník práce byl přizpůsoben občanskému zákoníku.

Nový občanský zákoník totiž důsledně odlišil pojmy „majetková újma“ jako škoda na majetku a „nemajetko- vá újma“, u které přichází peněžitá náhrada v úvahu jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak. Z toho důvodu i např. formulace nového § 249 odst. 1 věta první ZP, která stanoví dosud, že „Zaměstnanec je povinen počí­nat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majet­ku ani k bezdůvodnému obohacení.“ byla přeformulo­vána takto „Zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (dále jen „škoda“), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení.“ Věcně nešlo k velké změně, škoda na majetku se označuje jako majetková újmy a škoda na zdraví jako nemajetková újma. Proto také dále používáme známý a v praxi běžně používaný pojem škoda ve významu majetková újma. Zákonodárce však na různých místech, aby zdůraznil, že povinnosti k náhradě újmy jsou dvě – povinnost k náhradě újmy majetkové (v penězích) a újmy nemajetkové (odčiněním nebo navrácením v původní stav) používá obratu „škoda nebo nemajetková újma“.

Obecná ustanovení týkající se prevence škody (tedy § 248 a 249 a § 261 odst. 3 ZP) však nedoznala žádných změn. Nicméně v důsledku změn pojmosloví byla pře­pracována celá část jedenáctá zákoníku práce, nejen avi­zovaná pasáž týkající se pracovních úrazů a nemocí z povolání, ale i část pojednávající o povinnosti zaměst­navatele k náhradě škody způsobené zaměstnavateli.

Povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody

Právní úprava tzv. odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci byla v zákoníku práce upra­vena na dvou místech. Důvodem bylo, jak jsme si uved­li úvodem, že se původně počítalo s tím, že spolu se zákoníkem práce nabude dne 1. 1. 2007 účinnosti zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, který měl nahradit celou pasáž zákoníku práce o odpo­vědnosti za škodu z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání. V původním vládním návrhu zákoníku práce byla do části jedenácté do hlavy třetí zákoníku práce zařa­zena pouze obecná odpovědnost a dva druhy tzv. zvlášt­ní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, konkrétně:

  • odpovědnost zaměstnavatele za škodu na odlože­ných věcech,
  • odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci při odvracení škody.

Třetí zvláštní druh odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, tedy odpovědnost za škodu z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání byl zařazen do přechodných a závěrečných ustanovení, tedy do části čtrnácté zákoníku práce až když bylo při projednávání ostatních souvisejících zákonů vyjasněno, že účinnost zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojiš­tění zaměstnanců bude odložena nejméně o rok.

Nyní v souvislosti s navrácením onoho třetího druhu zvláštní povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody (neboť nepoužíváme pojmu zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele) došlo především k navrácení celé práv­ní úpravy náhrady škody z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání do části jedenácté zákoníku práce

V případě obecné povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu, se jedná o povinnost, která je ome­zena pouze tím, že vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Žádná jiná subjektivní kategorie, která by blíže charakterizovala povinnost zaměstnavatele, zde nepřichází do úvahy. Okolnost, zda právní povinnost porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná, rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Předmětné ustanovení § 265 ZP nebylo, kromě výše avizovaných změn termínu odpovědnost nijak věcně měněno.

Pracovní úrazy a nemoci z povolání

Rozsah náhrady škody a nemajetkové újmy a zproštění se povinnosti k náhradě

Úvodem je třeba poznamenat, že právní úprava náhra­dy škody a nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem a nemocí z povolání je obsažena v dílu 5 hlavy III. části jedenácté zákoníku práce, nazvaném Pracovní úrazy a nemoci z povolání, aby logicky navazovala na výčet předchozích druhů náhrady způsobených zaměstnava­telem zaměstnanci (obecnou povinnost, náhradu při odvracení škody, náhradu za ztrátu odložených věcí).

Tento díl 5 dosud obsahoval tři ustanovení § 269 až 271 a byl nazván Společná ustanovení o odpovědnosti za­městnavatele za škodu. Ustanovení § 269 ZP o náhradě škody v penězích, resp. o uvedení v předešlý stav a o omezení odpovědnosti byla přesunuta a zařazena jako nové ustanovení § 275 ZP do společných ustanove­ní na úplný závěr části pojednávající o povinnosti zaměst­navatele k náhradě škody způsobené zaměstnanci.

Ustanovení § 271 ZP obsahující právo zaměstnavatele uplatnit své regresní právo vůči tomu, kdo za škodu od­povídá podle občanského zákoníku, bylo ze zákoníku práce vypuštěno, protože věcně do pracovněprávní úpra­vy nepatří, když upravuje vztah zaměstnavatele a třetí osoby stojící mimo strany pracovněprávního vztahu.

Do nového ustanovení § 269 ZP je „překlopen“ obsah stávajícího ustanovení § 366 ZP. Znění je upraveno opět formulačně, důsledně jsou odstraněny termíny odpo­vědnost a odpovídá. Dále pak – jak jsme si uvedli výše – nový občanský zákoník neboli osnova důsledně odlišil pojmy „majetková újma“ jako škoda na majetku a „nemajetková újma“, u které přichází peněžitá náhra­da v úvahu jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak, a to se projevilo i zde. Z toho důvodu zákonodárce důsledně stanoví, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu atd.

Povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání je upravena – stejně jako před­chozí druhy náhrad za strany zaměstnavatele – jako objektivní. Předpoklady vzniku povinnosti zaměstnava­tele k náhradě škody jsou tři:

  • existence pracovního úrazu nebo nemoci z povolání,
  • vznik škody a
  • příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nemocí z povolání) a vznikem škody.

Jediný rozdíl mezi nemocí z povolání a pracovním úra­zem při odškodňování nemocí z povolání je v tom, že za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem odpovídá obecně zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání však odpovídá zaměst­navatel, u něhož zaměstnanec naposledy před jejím zjiš­těním pracoval za podmínek, z nichž nemoc z povolání, kterou byl postižen, vzniká. Nemusí tedy to být vždy zaměstnavatel, u kterého je zaměstnanec v okamžiku vzniku nemoci z povolání v pracovním poměru.

Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje příčinu vzniku škodní události a zaměstnavatel je povinen nahradit škodu vždy, i když objektivně vzato nic nezavinil a zajis­til zejména bezpečnost a ochranu zdraví při práci dotyč­ného zaměstnance v souladu s předpisy, zákonodárce umožňuje zaměstnavateli se v určitých taxativně vyjme­novaných případech deliberovat, resp. zcela nebo zčás­ti se své povinnosti k náhradě škody zprostit. Tuto mož­nost obsahuje nyní nový § 270 ZP, kam byl zařazen obsah stávajícího § 367 ZP.

Jedná se zejména o zaviněné porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění BOZP a o situaci, kdy škoda vznikla následkem opilosti posti­ženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek. V případě částečné deliberace zaměstnavatele je třetí možností deliberace zaměstnava­tele situace, kdy zaměstnanci vznikla škoda proto, že si počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že ač neporušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění BOZP jednal lehkomyslně a musel si přitom být vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může přivodit újmu na zdraví.

Poslední ustanovení tohoto oddílu je § 271 ZP, kam byl vložen obsah § 368 ZP. Obsahuje základní zásadu úpra­vy povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání – zaměstnavatel se nemůže zprostit povin­nosti k náhradě škody, utrpěl-li zaměstnanec pracovní úraz při odvracení škody hrozící tomuto zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

Druhy náhrad

Do nového oddílu 2 nazvaného „Druhy náhrad“ byly zařazeny stávající ustanovení § 370 až 374 ZP pojedná­vající o náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradě za ztrátu na výdělku po skonče­ní pracovní neschopnosti, náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložených nákla­dech spojených s léčením a náhradě věcné škody. Stá­vající ustanovení § 369 odst. 1 ZP vyjmenovávající druhy náhrady škody do nového textu zákona nebylo zařazeno, protože má pouze deklaratorní obsah.

Stejně jako v předchozích ustanoveních je zde upravena především terminologie. K určité změně dochází u ná­hrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschop­nosti, toto ustanovení je doplněno o výslovnou úpravu nároku na náhradu škody i pro zaměstnance, kterým tato škoda vznikne nejen při výkonu práce na základě pracovní smlouvy, ale i při výkonu práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tedy dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnos­ti. Jde o zpřesnění textu, neboť nárok na náhradu škody těmto zaměstnancům vzniká i podle současné právní úpravy (dosud § 385 a 386 ZP, nově § 271o a 271p ZP) a zaměstnavatel je pro tyto případy pojištěn.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 271a ZP – jak vyplývá ze samot­ného názvu této náhrady – se poskytuje zásadně poško­zenému zaměstnanci, který v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je uznán práce neschop­ným. Výše této náhrady činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 nebo odměny z dohody podle § 194 ZP a plnou výší nemocenského.

V případě, že zaměstnanci před vznikem škody přísluše­la náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, poskytuje se náhrada do výše částky, do které by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kdyby nebyl neschopen práce. Přitom se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje nemocenské.

K dalším změnám u této náhrady nedošlo.

V ustanovení § 271b ZP u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo také pouze k úpravě v odstavci 6, sem je doplněn text, který reaguje na prodlužování délky nároku na starobní důchod tak, aby i poškozený, kterému vznikne nárok na starobní důchod později, než dovršením 65 let věku, měl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za stanovených podmínek i po dovršení tohoto věku.

Podstata náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pra­covní neschopnosti je v tom, že se porovnává průměrný výdělek poškozeného zaměstnance před vznikem škody (před převedením na jinou práci, při změně pracovního úvazku nebo jiné změně pracovního poměru v důsledku pracovního úrazu) s výdělkem dosahovaným po vzniku škody s připočtením případného invalidního důchodu.

Beze změny zůstává náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v případě, kdy poško­zený zaměstnanec onemocní obecnou chorobou, tedy kdy jeho pracovní neschopnost není v přímé příčinné souvislosti s původním poškozením zdraví, pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nebo kdy je veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Také staré prin­cipy této náhrady, řešící situace, kdy zaměstnanec ze své viny dosahuje nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci téhož druhu nebo když bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kte­rou mu zaměstnavatel zajistit a k tomu zrcadlově opač­ná situace, kdy zaměstnanec dosahuje výdělku svým zvýšeným pracovním úsilím, nedoznaly žádných změn.

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění dosud upravená v § 372 ZP je nově obsažena v § 271c ZP. Podstata této náhrady se věcně nemění, jedná se o jednorázové odškodnění zaměstnance vytrpěného tělesného a duševního strádání (bolesti) a ztížení spole­čenského uplatnění, kterým se rozumí trvalý nepříznivý vliv poškození zdraví a jeho trvalé následky a psychosoci­ální dopady, které omezují nebo mění společenské uplat­nění poškozeného v životě, zejména při uspokojování životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb.

V ustanovení je nově upraven odstavec 2 obsahující zmocnění k vydání prováděcího předpisu, který stanoví výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatně­ní, způsob určování výše náhrady v jednotlivých přípa­dech a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti. Úpra­va reaguje na úpravu nového občanského zákoníku tak, aby na základě dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bylo možné výši předmětných náhrad zvýšit nad rámec výše stanovené právním předpisem.

O novém nařízení vlády pojednáme v druhé části článku.

Účelně vynaložené náklady spojené s léčením jsou upra­veny jako další samostatná náhrada v § 271d ZP. Opro­ti obsahu stávajícího § 373 nedošlo k žádné změně, náklady spojené s léčením přísluší tomu, kdo je vynalo­žil. Jde o náklady, které vzniknou poškozenému zaměst­nanci nad rámec bezplatného lékařského ošetření, poskytnutých léků, poplatky u lékaře, poplatky v lékár­nách apod. V praxi jde často např. i o zvýšené náklady na stravování, zejména v důsledku některých chorob z povolání nebo diet, o zvýšené náklady na některé zdra­votnické pomůcky nebo prostředky, které nejsou zcela hrazeny, např. speciální obuv, sluchové aparátky, speci­ální protézy, vozíky apod.

Ustanovení § 271e ZP nazvané Náhrada věcné škody je sice nové, protože dosud samostatné ustanovení o náhradě věcné škody neexistovalo, ale věcně nepřed­stavuje žádnou změnu, škoda byla zákoníkem práce upravena v § 375 písm. d) ZP. Ve většině případů před­stavuje věcná škoda poškození oděvů nebo hodinek či jiných předmětů, které měl zaměstnanec v okamžiku vzni­ku škodné události u sebe. Nakonec může jít i o ztrátu peněz nebo některých jiných předmětů. Starý judikát uvádí, že může jít i o náklady, které vznikají poškozené tím, že pro následky pracovního úrazu nemůže obstarávat svou domácnost, kterou před úrazem obstarávala, a musí za ni tyto práce nebo jejich část vykonávat někdo jiný.

Ustanovení § 271f ZP shodně s § 374 ZP stanoví, že škodou podle tohoto zákona není případná ztráta na důchodu.

Druhy náhrad při úmrtí zaměstnance

Druhy náhrad při úmrtí zaměstnance jsou zařazeny do oddílu 3 hlavy III části jedenácté zákoníku práce. Jde o stávající § 375 až 379 ZP pojednávající o náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhradě přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhradě nákladů na výživu pozůstalých, o jednorázo­vém odškodnění pozůstalých a o náhradě věcné škody.

Ustanovení § 271g ZP o náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhradě přiměřených nákladů spojených s pohřbem nepředstavuje opět žád­nou věcnou změnu. Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením vychází ze stejných princi­pů jako náhrada účelně vynaložených nákladů spoje­ných s léčením postiženého zaměstnance, jak je uvede­no výše. Neliší se ani co do důkazu ani co do rozsahu. Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem se poskytuje tomu, kdo tyto náklady vynaložil, což nemusí být v některých případech ani přímý příbuzný. Podle zákoníku práce to jsou zejména náklady účtované pohřebním ústavem, hřbitovní poplatky, cestovní výlo­hy, náklady na zřízení pomníku nebo desky a úprava hrobu a jedna třetina přiměřených nákladů na smuteční ošacení.

Ustanovení § 271h ZP o náhradě nákladů na výživu pozůstalých přebírá obsah dosavadního § 377 ZP. Obdobně jako v případě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je do ustanovení doplněn text, který reaguje na prodlužování délky náro­ku na starobní důchod tak, aby i pozůstalému, kterému vznikne nárok na náhradu nákladů na výživu pozůsta­lých, příslušela tato náhrada do doby, kdy by příslušela zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, v případě, že by poškozený nezemřel. Právo na náhradu nákladů na výživu pozůsta­lých mají pozůstalí, kterým podle zákoníku práce zem­řelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do odchodu do starobního důchodu. Výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých činí 50 % průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80 % tohoto průměrného výdělku, pokud výži­vu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám.

V ustanovení § 271i ZP, které pojednává o jednorázo­vém odškodnění pozůstalých a jehož základ je převzat z § 377 ZP, však došlo k několika změnám. Předně zde došlo k rozšíření okruhu osob, které mají nárok na jed­norázové odškodnění pozůstalých, o nárok partnera podle zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném part­nerství a o změně některých souvisejících zákonů, neboť i mezi partnery vzniká vyživovací povinnost.

Druhou změnu představuje zmocnění v odstavci 2 k vydání nařízení vlády, kterým se ukládá zvýšit jednorá­zové odškodnění pozůstalých v závislosti na vývoji mzdové úrovně a životních nákladů tak, aby nařízení vlády, kterým se toto zvýšení provede, reagovalo na poskytování tohoto odškodnění, které bude příslušet na základě soudní praxe podle občanského zákoníku.

Nezměněná zůstala zásada, že každému nezaopatřené­mu dítěti přísluší jednorázové odškodnění ve výši 240 000 Kč, manželu a partnerovi též ve výši 240 000 Kč. Rodičům zemřelého zaměstnance přísluší právo na odškodnění v úhrnné výši 240 000 Kč, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti. Jednorázové odškodnění ve výši 240 000 Kč přísluší i v případě, že se zemřelým zaměstnancem žil v domácnosti pouze jeden rodič.

Poslední náhradou z okruhu náhrad při úmrtí zaměst­nance je náhrada věcné škody. Její principy jsou obsaže­ny v § 271j ZP, kam je zařazen stávající § 379 ZP. Náhra­da věcné škody přísluší dědicům zemřelého a při jejím stanovení se vychází se stejných principů jako u náhrady věcné škody postiženému zaměstnanci, jak je uvedeno výše.

Společná a zvláštní ustanovení

Oddíl 4 dílu 5 o pracovních úrazech a nemocech z povo­lání nese název Společná a zvláštní ustanovení o pra­covních úrazech a nemocech z povolání. Jedná se o nová ustanovení § 271k až 271u ZP, do kterých je zařazen s určitými změnami obsah stávajících ustanove­ní § 380 až 393 ZP.

Ustanovení § 271k ZP definuje stejným způsobem pojem pracovního úrazu jako je tomu dosud v § 380 ZP v souladu s konstantní judikaturou. Pokud se týká nemocí z povolání, odkazuje na nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání.
Ustanovení § 2711 ZP shodně se stávajícím § 381 ZP stanoví, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pra­covní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou samostatná práva.

Ustanovení § 271m ZP shodně se stávajícím § 382 ZP stanoví výjimku z výpočtu průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání. Délka rozhodného období činí kalendářní rok, je-li to pro zaměstnance výhodnější. V druhém odstavci je obsažena známá zásada, že náhrady za ztrá­tu na výdělku a náhradu nákladů na výživu pozůstalých je zaměstnavatel povinen vyplácet pravidelně jednou měsíčně.

Ustanovení § 271n ZP obsahuje stávající odstavce 2 a 3 § 384 ZP. Regresní nárok zaměstnavatele vůči třetí osobě, stejně jako v případě regresního nároku zaměst­navatele obsaženého v ustanovení § 271 ZP do textu novely převzat nebyl, protože se netýká vztahu zaměst­nanec zaměstnavatel. Ustanovení obsahuje pouze regresní nárok zaměstnavatele vůči ostatním zaměstna­vatelům, u nichž postižený zaměstnanec pracoval, za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání a dále zása­du, že pokud jde o jinou škodu nebo nemajetkovou újmu na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, platí pro způsob a rozsah její náhra­dy ustanovení o pracovních úrazech.

Ustanovení § 271o ZP přebírá obsah § 385 ZP. Pracuje- li poškozený zaměstnanec v několika pracovních pomě­rech nebo je činný na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr nebo vykonává-li – vedle práce konané v pracovním poměru – soustavnou činnost vlast­ním jménem a na vlastní odpovědnost (OSVČ) vychází se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku z prů­měrných výdělků všech těchto pracovněprávních vztahů.

Ustanovení § 271p ZP má věcný základ v § 386 ZP a týká se náhrady škody v případě, kdy je základní pracovněprávní vztah uzavřen na dobu určitou. Text ustanovení je doplněn o výslovnou úpravu nároku na náhradu škody i pro zaměstnance, kterým tato škoda vznikne nejen při výkonu práce na základě pracovní smlouvy, ale i při výkonu práce na základě některé z do­hod o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti). V podstatě jde o zpřesnění textu, neboť dosud nárok na náhradu škody vznikal podle současné právní úpravy i v případě dohody o pracovní činnosti. Ustanovení je tedy věcně doplněno o dohody o provedení práce, neboť i v případě dohod je zaměstnavatel pro případ náhrady škody pojištěn.

Zásady náhrady škody poživatele starobního nebo inva­lidního důchodu také nedoznaly změny.

Ustanovení § 271q ZP je formulačně nové, nicméně zásadu v něm obsaženou, že práva podle § 271g až 271j nejsou závislá na tom, zda zaměstnanec před svou smrtí ve stanovené lhůtě právo na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil, respektuje judikaturou soudů.

Další nové ustanovení § 271s ZP je pro praxi velice důle­žité. Stanoví se v něm, že soud může náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a jednorázové odškodnění pozůstalých přiměřeně zvýšit. Pro náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění obsahovalo tuto možnost ustanovení § 388 ZP. Novela rozšiřuje toto právo i na jednorázové odškodnění pozůstalých.

Obsah ustanovení § 271t ZP je převzat z § 389 ZP. Obecně platí, že práva na náhradu opakující se škody z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody nebo jiné nemajetkové újmy se nepromlčují, promlčují se pouze práva na jednotlivá plnění, a to v obecné tříleté promlčecí lhůtě.

Ustanovení § 271u ZP obsahuje dosavadní § 390 ZP. první odstavci princip tzv. podstatné změny poměrů se nemění.

K důležitější změně dochází v odstavci 2. Toto ustano­vení upravující valorizaci náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrad nákladů na výživu pozůstalých bylo upraveno tak, že dosavadní možnost, aby vláda provedla valorizaci náhrad, se mění v povinnost, která byla dosud stanovena usnesením vlády z r. 2005. Dále pak s ohledem na skutečnost, že od r. 2005 byla valorizace prováděna v závislosti na valori­zaci důchodů (procentní výměře), která je prováděna s ohledem na růst životních nákladů, byl tento důvod doplněn i do předmětného zmocnění. V neposlední řadě bylo ustanovení doplněno o časový údaj, že valori­zace se provádí zpravidla s účinností od počátku kalen­dářního roku. Jedná se o text shodný s § 111 odst. 1 ZP, který upravuje zvyšování minimální mzdy. Vazba na ter­mín valorizace důchodů nebyla záměrně použita, neboť nelze vládu zavázat, aby valorizaci podle zákoníku práce prováděla v návaznosti na valorizaci důchodů.

Společná ustanovení

Pro úplnost je třeba se zmínit o společných ustanove­ních části jedenácté zákoníku práce. Ty jsou obsaženy v hlavě IV, neboť hlava V Zabezpečení při pracovních úrazech a nemocech z povolání byla zrušena. Tato hlava obsahuje ustanovení § 272 až 275 ZP.

Ustanovení § 272 ZP stanoví, z čeho se vychází při urče­ní výše škody na věci v době poškození nebo ztráty. Nyní bylo doplněno v souladu s občanskoprávní úpravou o zásadu, že při určení výše škody se zohlední i to, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.

Ustanovení § 273 obsahující výčet úkonů zařazených pod plnění pracovních úkolů a § 274 ZP obsahující výčet úkonů přímo souvisejících s plnění pracovních úkolů nedoznala podstatných změn. Pouze do § 273 odstavec 2 ZP byla vedle činnosti konané na podnět odborové orga­nizace, rady zaměstnanců a zástupce pro oblast bezpeč­nosti a ochrany zdraví při práci zařazena činnost zástupce zaměstnanců v Evropské radě zaměstnanců.

Posledním vloženým ustanovením je § 274a ZP. Jeho obsah je převzat z § 387 ZP, nicméně nebyl zařazen do společných a zvláštních ustanovení týkajících se náhrady škody z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolá­ní, protože má obsahovou a věcnou souvislost s § 274 ZP. Upřesňuje totiž zásadu, že úkonem přímo souvisejí­cím s plněním pracovních úkolů není cesta do zaměst­nání a stanoví výjimky pro zaměstnance v lesnictví, zemědělství a stavebnictví.

Poslední ustanovení celé části jedenácté (nejen hlavy IV), tedy § 275 ZP obsahuje stávající § 269 až 270 ZP s drob­nou úpravou, že rozlišuje náhradu škody a nemajetkové újmy. Obsahuje zásadu náhrady skutečné škody a ome­zení odpovědnosti zaměstnavatele v případě, kdy se pro­káže, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec.

Pojištění zaměstnavatelů

Novela zákoníku práce musela reagovat na zrušení zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců i v ustanove­ní § 365 ZP, které stanovilo, že právní úprava pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání se řídí principy zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle § 205d starého zákoníku práce č. 65/1965 Sb. a podle vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnava­tele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povo­lání do nabytí právní úpravy úrazového pojištění. Nyní stanoví, že tato právní úprava bude platit do dne nabytí účinnosti jiné právní úpravy pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.

Nové nařízení vlády o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění

Bolestné do konce r. 2013

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s poškozením zdraví zaměstnance násled­kem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání byla v zákoníku práce upravena v § 372 ZP jen co do zákla­du a velmi rámcově. Ve své podstatě náhrada za bolest představuje jednorázové odškodnění za bolest, kterou poškozený pociťuje nejen při samotném poškození zdraví úrazem, ale i při léčení a jeho průběhu. Odškod­nění ztížení společenského uplatnění má nahradit následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poško­zeného v době vzniku škody na zdraví.

Otázku výše, do které bylo možno ji poskytnout, však zákoník práce svěřoval vyhlášce č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Tato vyhláška nabyla účinnosti 1. 1. 2002 a nyní platný zákoník práce ji v r. 2007 převzal s tím, že platí do naby­tí účinnosti nové úpravy úrazového pojištění.

Stejně tak postupoval i občanský zákoník č. 40/1964 Sb. platný do konce roku 2013, který § 444 obsahoval shodný text s § 372 ZP. Také stanovil rámcově, že při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění a dále odkázal, že Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s MPSV vyhláškou výši, do které lze poskyt­nout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplat­nění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech a postupoval tedy také podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. však tuto vyhláš­ku zrušil bez náhrady. Autoři nového občanského záko­níku to odůvodnili tím, že pokud jde o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, opouštějí pojetí § 444 odst. 2 a 3 starého OZ a myšlenku, že by sazebník výše náhrad měl a priori stanovit zákon nebo dokonce podzákonný předpis, aby se tak zjednodušilo rozhodování soudů. Odkazovali především na francouz­ský Code civil nebo švýcarský Zivilgesetzbuch, které tyto otázky vůbec neřeší a dávají volnou ruku soudci.

Autoři NOZ k tomu vysvětlovali, že účelem nového usta­novení § 2958 NOZ je poskytnout poškozenému pení­ze, aby mohl své strádání vyrovnat jiným způsobem. Výši bolestného je třeba na jedné straně přizpůsobit konkrétním okolnostem jednotlivého případu, na druhé straně však musí být též vytvořeno určité objektivní měřítko, které zamezí nerovnostem. Je však faktem, že bolest je nezměřitelná, neboť jde o subjektivní pocit kaž­dého člověka. Proto také bylo zdůrazňováno, že výši a rozsah bolestného je třeba určit podle objektivně zjis­titelných kritérií.

Soudní praxe však přes všechna tato vysvětlení volala po sjednocujících kritériích a tudíž muselo ministerstvo spravedlnosti iniciovat zpracování speciální metodiky, která bude pro soudce určitým vodítkem. Metodiku vypracoval Nejvyšší soud ČR a je k disposici na webových stránkách ministerstva spravedlnosti. Pro odškod­nění bolesti a ztížení společenského uplatnění se vychá­zelo z klasifikace Světové zdravotnické organizace a byla zvýšena hodnota bodu z původní částky 120 Kč na hra­nici 250 Kč.

V oblasti pracovněprávní však i nadále platila vyhláška č. 440/2001 Sb., protože i po 1. lednu 2014 zákoník práce obsahoval ustanovení § 394 odst. 2 ZP, že do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňo­vání bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. a v § 372 odst. 2 ZP zmocnění, aby Ministerstvo zdravotnictví stanovilo v dohodě s MPSV vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Důvodem bylo, že podle základních zásad poskytuje zákoník práce zvláštní ochranu postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, a je proto nutné postupovat podle speciální úpravy upravené zákoníkem práce. Tomu odpovídá i ustanovení § 2401 občanského zákoníku, které v odstavci 1 stanoví před­nost zvláštní pracovněprávní úpravy před obecnou úpravou občanskoprávní.

Obecně k novému nařízení vlády

Nová právní úprava vychází v zásadě z řady zásad a kri­térií 12 let platné vyhlášky č. 440/2001 Sb., které se v praxi osvědčily, ale zároveň v oblasti hodnocení újmy na zdraví uplatňuje zčásti nové principy kladoucí důraz na dopad na kvalitu života, na kterých je založena i Metodika Nejvyššího soudu, opírající se o Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Do způsobu vymezení bolesti a ztížení společenského uplat­nění byla promítnuta aktualizace medicínské materie se zohledněním některých poznatků z aplikační praxe, došlo ke zpřesnění některých věcných řešení a postupů a byla nově stanovena jak výše hodnoty bodu, tak i počet bodů v některých jednotlivých případech poško­zení zdraví, zejména pokud jde o ztížení společenského uplatnění.

V oblasti „bolestného“ přihlíží nové nařízení vlády k Me­todice Nejvyššího soudu, a to proto, že přístupy k hod­nocení bolesti jsouc velice specifickou a obtížně defino­vatelnou kategorií.
Nicméně Metodika Nejvyššího soudu je zaměřena pouze na odškodňování úrazů a ne­pokrývá oblast odškodňování nemocí z povolání, kterou nové nařízení vlády upravuje v příloze č. 2 a č. 4.

Nová právní úprava nemohla přijmout způsob hodno­cení ztížení společenského uplatnění, jak je obsažen v Metodice Nejvyššího soudu. Rozhodujícím důvodem bylo, že Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (z které vychází uvedená Metodika) klade důraz na posouzení kvality jednotlivých oblastí života, které jsou v důsledku poškození zdraví zasaženy a naši lékaři, kteří by měli toto ztížení společenského uplatnění hodnotit a vydávat na základě hodnocení posudky pro poškozené, nejsou v současné době na tuto novou praxi připraveni a proškoleni. Nakonec ani systém veřejného zdravotního pojištění nevyžaduje po lékařích znalosti výše uvedené Mezinárodní klasifikace, protože nesbírá data dle formátu této Mezinárodní kla­sifikace, ale sbírá data ve formátu dle Mezinárodní klasi­fikace nemocí a přidružených zdravotních problémů, se kterou lékaři dlouhodobě pracují a jsou s ní dostatečně obeznámeni. To vše by znamenalo velkou zátěž pro lékaře, kteří by museli nejprve podstoupit školení a poří­dit si odpovídající softwarové vybavení svého počítače, aby vůbec mohli posudky ztížení společenského uplat­nění vydávat.

V oblasti ztížení společenského uplatnění navíc ještě Metodika Nejvyššího soudu hodnotí jednotlivé oblasti života v procentech, což představuje odklon od způsobu bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, který v ČR existoval desítky let a byl ošetřujícím lékařům znám, byl pro ně srozumitelný a snadno aplikovatelný.

Dalším problémem, který se vyskytl při přípravě nového nařízení vlády, byla neúměrně nízká výše náhrady za újmu na zdraví, která v současné době již neodpovídá reálným životním nákladům, vzhledem k míře inflace za uplynulých 14 let, kterým jsou poškození vystaveni. Hodnota jednoho bodu 120 Kč, která byla stanovena ve vyhlášce č. 440/2001 Sb., kdy průměrná mzda v ČR dosahovala podle statistických údajů Českého statistic­kého ústavu cca 14 600 Kč, nebyla od roku 2001 valori­zována, a ve vztahu k průměrné mzdě, která dosahuje v současné době cca 25 000 Kč, je náhrada újmy na zdraví při částce 120 Kč značně poddimenzovaná.

Cílem nového nařízení vlády bylo zajistit plynulý pře­chod systému odškodnění bolesti a ztížení společenské­ho uplatnění z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. na systém modernizovaný, který ale i nadále bude respektovat indi­viduální hodnocení důsledků poškození zdraví pracov­ním úrazem nebo nemocí z povolání. Nárok na odškod­nění bude podmíněn hodnocením specifických skuteč­ností souvisejících s újmou na zdraví, a proto je potřebné stanovit specifická kritéria, která by zajišťovala jednotný postup ve srovnatelných případech, tj. stanovení výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech.

Nová právní úprava – nařízení vlády, kterým se stanoví výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatně­ní v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolá­ní, vymezuje základní pojmy jako je bolest a ztížení spo­lečenského uplatnění, a to se zohledněním psychických a ostatních dopadů poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Nedílnou součástí stanovení výše náhrady za poškození zdraví je zohlednění život­ních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb, včet­ně ztížení jejich dostupnosti pro poškozeného, stanove­ní postupů při bodovém ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění, způsob bodového ohodnoce­ní pro určení výše náhrady za bolest a ztížení společen­ského uplatnění, včetně zohlednění mimořádné léčby a komplikací. Dále se nově stanoví hodnota jednoho bodu a postup v situacích, kdy před utrpěním pracovní­ho úrazu či nemoci z povolání již existovala újma na zdraví z obecných příčin a postup v situaci, kdy v průbě­hu doby dojde k dalšímu zhoršení ztížení společenského uplatnění.

Zároveň se nařízením vlády stanoví postup při vydávání lékařského posudku a vymezí jednotným způsobem náležitosti lékařského posudku o ohodnocení bolesti a lékařského posudku o ztížení společenského uplatně­ní tak, aby hodnocení mělo jednotnou strukturu, bylo přezkoumatelné a dávalo spolehlivý podklad pro určení výše náhrady a odškodnění. Součástí nové právní úpra­vy jsou čtyři přílohy nařízení vlády. Přílohy č. 1 a č. 2 obsahují bodové ohodnocení bolesti pro pracovní úraz a nemoc z povolání, přílohy č. 3 a č. 4 obsahují bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění zapříčině­né úrazem nebo nemocí z povolání.

K jednotlivým ustanovením

Ustanovení § 1 nařízení vlády definuje pojmy bolest a ztížení společenského uplatnění. Bolestí se rozumí tělesné a duševní strádání způsobené poškozením zdra­ví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, včetně stresu, obtíží a psychických symptomů obvykle dopro­vázejících poškození zdraví, a léčením a odstraňováním následků poškození zdraví, včetně komplikací vzniklých v přímé příčinné souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Ztížením společenského uplatnění se pro účely tohoto nařízení rozumí trvalý nepříznivý vliv poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a jeho trvalých následků a psychosociálních dopadů, které omezují nebo mění společenské uplatně­ní poškozeného v životě, zejména při uspokojování životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb.

V souladu se zákoníkem práce, se stanoví, že se jedná o poškození zdraví, které je v příčinné souvislosti s plně­ním pracovních úkolů a pracovními podmínkami na pra­covišti zaměstnavatele. Také se zpřesňuje, že bolest může mít dvojí původ, jednak v důsledku akutního vlast­ního poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, tak následně strádáním podmíněným léče­ním a komplikacemi v důsledku poškození zdraví.

Nedílnou součástí je vymezení životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb a ztížení jejich uspoko­jování. Ve výčtu nejsou výslovně vyjmenovány všechny možné potřeby, jejichž uspokojování může být ztíženo, jako jsou například kulturní, sportovní nebo náboženské potřeby, protože je lze podřadit souhrnně pod sociální potřeby, nebo omezení přípravy na budoucí povolání, které lze podřadit pod vzdělávací a pracovní potřeby. Tradiční přístup k pojetí bolesti se obohacuje o rozměr stresu, obtíží a doprovodných psychických symptomů.

V případě ztížení společenského uplatnění se berou v úvahu také psychosociální dopady poškození zdraví.

V ustanovení § 2 se stanoví, že bolest a ztížení spole­čenského uplatnění se hodnotí v bodech. Bolest u poškození zdraví pracovním úrazem se hodnotí podle položek uvedených v příloze č. 1 nařízení, u nemocí z povolání podle položek přílohy č. 2; ztížení společen­ského uplatnění v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem se hodnotí podle položek ztížení společenského uplatnění v příloze č. 3, v důsledku nemoci z povolání se hodnotí podle položek v příloze č. 4. Bodové hodnoce­ní bolesti nebo ztížení společenského uplatnění se uvádí v lékařských posudcích.

Podle ustanovení § 3 hodnota 1 bodu činí 250 Kč a náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se stanoví tak, že bodové ohodnocení se násobí hodnotou 1 bodu v korunách českých. V případě více poškození se body sčítají.

V ustanovení § 4 se vymezuje se postup při stanovení bodového ohodnocení a náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění. Pro případ že by některé poškození zdraví nebylo přímo v příloze č. 1, 2, 3 nebo 4 uvedeno, je stanoven princip srovnatelnosti stavu podle povahy, rozsahu, tíže a dopadu na bolest nebo ztížení společenského uplatnění. Při stanovení bodového ohodnocení musí být i v těchto případech poškození zohledněn rozsah a důsledky poškození zdraví v oblasti bolesti a ztížení společenského uplatnění, včetně sku­tečností uvedených v § 5 odst. 1, náročnosti léčby a komplikací, které jsou řešeny v § 6. Způsob poškození představuje mechanismus úrazu, nepatří mezi přímo hodnocené skutečnosti a z hlediska hodnocení bolesti není rozhodující.

Dále se také upřesňují se postupy při bodovém ohod­nocení bolesti a ztížení společenského uplatnění při více poškozeních zdraví tak, že se každé poškození hodnotí zvlášť a jednotlivé bodové ohodnocení se sčítá. V přípa­dě ohodnocení bolesti se musí zohlednit také to, zda je pro některou položku stanoven maximální počet bodů. Sjednocuje se postup ohodnocení ztížení společenské­ho uplatnění v případě, kdy předchozí změny zdravotní­ho stavu, které nebyly způsobeny pracovním úrazem ani nemocí z povolání, poškozenému ztěžovaly společenské uplatnění. V těchto případech se, podle rozsahu před­chozího poškození zdraví, sníží ohodnocení ztížení spo­lečenského uplatnění o 10 až 30 %, konkrétně o 10 %, pokud předchozí změny byly lehkého rozsahu, o 20 %, pokud předchozí změny byly středního rozsahu a o 30 %, pokud předchozí změny byly těžkého rozsahu. Posouze­ní rozsahu poškození zdraví by nemělo v praxi působit problémy, protože jde o termín, který je v medicíně běžně užívaný, s nímž jsou lékaři obeznámeni. Na posu­zujícím lékaři je, aby u každého poškození zdraví s ohledem na různé patologie posoudil, zda se jedná o postižení lehčí nebo těžší než které nastalo v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

V ustanovení § 5 se vymezuje postup při stanovení bodového ohodnocení a náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění. Bodové ohodnocení bolesti se provádí v době, kdy je zdravotní stav ustálený. Urče­ní bodového ohodnocení bolesti musí být přiměřené povaze, rozsahu a tíži poškození zdraví způsobeného pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, průběhu a náročnosti léčení a odstraňování následků poškození zdraví, včetně komplikací vzniklých v přímé příčinné sou­vislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Pro případ že by některé poškození zdraví nebylo přímo v příloze č. 1, 2, 3 nebo 4 uvedeno, zakotvuje se princip srovnatelnosti stavu podle povahy, rozsahu, tíže a dopa­du na bolest nebo ztížení společenského uplatnění. Při stanovení bodového ohodnocení musí být i v těchto pří­padech poškození zohledněn rozsah a důsledky poško­zení zdraví v oblasti bolesti a ztížení společenského uplatnění, včetně skutečností uvedených výše, nároč­nosti léčby a komplikací, které jsou řešeny v následujícím § 6. Způsob poškození představuje mechanismus úra­zu, nepatří mezi přímo hodnocené skutečnosti a z hle­diska hodnocení bolesti není rozhodující.

V ustanovení § 6 se uvádí základní zásady způsobu bodového ohodnocení bolesti v případě komplikací a náročného způsobu léčení, a to tak, aby kontinuálně navazovaly na stávající právní úpravu bodového ohod­nocení bolesti a praxí prověřené hodnotící postupy s možností zvýšení bodového hodnocení podle závaž­nosti komplikací o 10 až 50 %. Vychází se při tom z prin­cipu stanoveného zákoníkem práce, že se musí jednat o příčinnou souvislost s pracovním úrazem nebo nemo­cí z povolání.

Bodové ohodnocení bolesti jednotlivých poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání se zvýší, jestliže v příčinné souvislosti s poškozením zdraví došlo

  • ke komplikacím, kterými se rozumí zejména infekce rány, zánět žil, trombóza, embolie, zánět plic a proleženina; s ohledem na rozsah a tíži komplikací se bodové ohodnocení při lehkých komplikacích zvýší nejvýše o 10 %, při středně těžkých komplikacích nej­výše o 30 % a při těžkých celkových komplikacích ohrožujících život nejvýše o 50 % bodového ohod­nocení odpovídajícího poškození příslušného orgá­nu nebo orgánů anebo části těla nebo více částí těla,
  • k náročnému způsobu léčení, kterým se rozumí zejména dlouhodobá umělá plicní ventilace, dlouho­dobá peritoneální dialýza, opakované hemodialýzy a opakované převazy rozsáhlých popálenin; bodové ohodnocení se zvýší nejvýše o 50 % bodového ohod­nocení odpovídajícího poškození zdraví příslušného orgánu nebo části těla.

Tím se také rozšiřuje se okruh příkladně uváděných komplikací a náročného způsobu léčby. Zároveň se vymezuje postup v případech, kdy je třeba provést nové bodové ohodnocení bolesti z důvodu další bolesti způ­sobené odstraňováním následků poškození zdraví ope­rací a postup při stanovení náhrady

Podle ustanovení § 7 se bodové ohodnocení ztížení spo­lečenského uplatnění provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepše­ní nebo stabilizaci zdravotního stavu. Bodové ohodnoce­ní ztížení společenského uplatnění se určí se zřetelem k povaze, rozsahu, prognóze poškození zdraví, anato­mickým a funkčním omezením a jejich dopadu na uspo­kojování životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb poškozeného a jeho další uplatnění v životě.

Tyto základní zásady způsobu bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění vycházejí ze stávající právní úpravy bodového ohodnocení ztížení společen­ského uplatnění a praxí prověřených hodnotících postu­pů. Jde o trvalost zdravotního stavu a ztížení společen­ského uplatnění s přihlédnutím k prognóze poškození zdraví, tedy o zásadu individuálního přístupu a individu­álního hodnocení dopadu poškození zdraví na uspoko­jování životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb poškozeného

Dále se vymezuje postup v případě, kdy je potřebné pro další zhoršení následků poškození zdraví provést znovu bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Oproti stávající právní úpravě se mění postup lékaře při stanovení bodového ohodnocení v případě dalšího zhoršení ztížení společenského uplatnění.

Opouští se postup s tzv. dohodováním. Skutečnost, že lékař při zhoršení ztížení společenského uplatnění bude hodnotit aktuální stav komplexně, tzn., nebude prová­dět dohodování, vyplývá z toho, že ošetřující lékaři po­škozeného se mohou v průběhu doby změnit a nemusí mít k dispozici předchozí posudek s bodovým ohodno­cením ztížení společenského uplatnění. Ani poškozený nemá zákonem stanovenou povinnost k novému lékař­skému hodnocení předložit předchozí posudek o bodo­vém ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Proto se zakotvuje princip „aktuálního a komplexního“ hodno­cení. Dále se zakotvuje postup pro poskytnutí náhrady za ztížení společenského uplatnění v případech, kdy dří­vější ztížení společenského uplatnění nastalé v důsledku poškození zdraví bylo již odškodněno a poté nastalo zhoršení tohoto původně stanoveného ztížení společen­ského uplatnění. V takovém případě se odškodňuje jen nastalé zhoršení ztížení společenského uplatnění. Náhrada za zhoršení ztížení společenského uplatnění se stanoví ve výši rozdílu mezi nově stanoveným bodovým ohodnocením a předchozím bodovým ohodnocením ztížení společenského uplatnění násobeným hodnotou jednoho bodu.

V ustanovení se stanoví pro případ, že poškozenému poskytoval zdravotní služby pro daný pracovní úraz pouze jeden poskytovatel v oboru jedné specializované způsobilosti nebo oboru zvláštní odborné způsobilosti v jednom oboru (například když bude poškozen jen jeden orgán), že posudek vydá tento poskytovatel a posuzujícím lékařem bude pak lékař se specializovanou způsobilostí nebo zvláštní odbornou způsobilostí, který daný úraz ošetřoval. Jako příklad lze uvést například poranění oka, kdy úraz ošetří pouze oční lékař, který také posoudí zdravotní stav pro účely vydání posudku.

V ostatních případech, kdy budou zdravotní služby pro pracovní úraz poskytovány více poskytovateli v několika oborech specializované způsobilosti nebo oborech zvláštní odborné způsobilosti, je navržen k vydání lékařského posudku registrující poskytovatel v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost. Registrující poskytovatel dis­ponuje ucelenou zdravotnickou dokumentací o zdravot­ním stavu posuzované osoby, neboť se do ní zakládají odborné lékařské nálezy od dalších poskytovatelů zdra­votních služeb. Registrující poskytovatel má ke svému pacientovi nejblíže, zná detailně a komplexně jeho zdra­votní stav, včetně dopadů zdravotního postižení na kva­litu života posuzované osoby a je všeobecně odborně erudován. Proto je tím optimálním subjektem pro sta­novení bodového ohodnocení bolesti i ztížení společen­ského uplatnění v těchto případech.

Pokud posuzovaná osoba nemá registrujícího poskytova­tele a jedná se o případ, že zdravotní služby pro daný úraz poskytovalo více poskytovatelů, pak vydá lékařský posu­dek ten poskytovatel, který poskytoval zdravotní služby poškozenému naposledy, a to z důvodu, že ten má neju­celenější informace o zdravotním stavu poškozeného.

V ustanovení § 9 se jednotným způsobem stanoví nále­žitosti lékařského posudku s bodovým ohodnocením bolesti a ztížení společenského uplatnění tak, aby posu­dek byl úplný, průkazný a přezkoumatelný a aby posky­toval potřebné informace pro určení výše náhrady.

V ustanovení § 10 se v přechodném ustanovení stanoví postup pro odškodnění v případech, které ještě nebyly před nabytím účinnosti tohoto nařízení ukončeny vydá­ním lékařského posudku, kdy se bude postupovat již podle této nové právní úpravy. Tento postup je v zájmu poškozeného, protože podle nové právní úpravy bude výše náhrady újmy pro něj příznivější, s ohledem na nově stanovenou výši hodnoty bodu i navýšení bodové­ho hodnocení u některých jednotlivých položek.

V příloze č. 1 se stanoví se bodové hodnocení za bolest způsobenou pracovním úrazem, které vychází z vyhláš­ky č. 440/2001 Sb., s přihlédnutím k poznatkům z dosa­vadní praxe a k Metodice Nejvyššího soudu.

V příloze č. 2 se stanoví bodové hodnocení za bolest způsobenou nemocí z povolání. Do výčtu nemocí z po­volání pro stanovení bodového hodnocení byly doplně­ny položky, které byly do seznamu nemocí z povolání doplněny při jeho novelizaci v roce 2011 a 2014. U některých položek byla kritéria oproti vyhlášce č. 440/2001 Sb. stanovena podrobněji a přesněji podle závažnosti onemocnění.

V příloze č. 3 se stanoví bodové hodnocení za ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úra­zem, které vychází z vyhlášky č. 440/2001 Sb., ale ve snaze přiblížit výši náhrady postupům podle občanské­ho zákoníku, byla provedena úprava u jednotlivých položek tak, že se ve většině případů počet bodů jednot­livých položek zdvojnásobil a tam, kde podle poznatků z praxe nebylo bodové hodnocení vyvážené ve vztahu k jiným poškozením, byly provedeny nezbytné úpravy ve směru navýšení nebo snížení počtu bodů. V případech, kdy byly stanoveny počty bodů v rozmezí podle rozsahu a tíže poškození, byly pro jednotlivé stupně poškození sta­noveny odstupňované počty bodů podle toho, zda se jedná o lehký, středně těžký nebo těžký stupeň poškození.

V příloze č. 4 se stanoví se bodové hodnocení za ztížení společenského uplatnění způsobené nemocí z povolání, které rovněž vychází z přílohy č. 4 vyhl. č. 440/2001 Sb. Do přílohy byly doplněny některé nové položky na základě provedené novelizace nařízení vlády č. 290/ /1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání v roce 2011 a 2014. U nejzávažnějších postižení, jako jsou například nevyléčitelné formy rakoviny, budou část­ky náhrady škody při zdvojnásobení počtu bodů dosa­hovat výše 1,5 mil. Kč, tato částka bude moci být zvýše­na, pokud budou v důsledku rakoviny u poškozeného další projevy ztížení společenského uplatnění jako ochr­nutí, inkontinence nebo poruchy mozkové činnosti.

Závěr

Dlouho očekávaná novela zákoníku práce spolu s naří­zením vlády o odškodňování bolesti a ztížení společen­ského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nabude účinnosti společně dne 1. října 2015*). Věřme, že se ukončí veškerá teoretická debata na téma, jak dále postupovat při odškodňování pracovních úrazů. Posledním úkolem bude dořešit otáz­ku pojištění zaměstnavatelů pro případ odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. O průběhu legis­lativních prací s tím spojených vás budeme informovat.

 

 

Zdroj: Bezpečnost a hygiena práce | Wolters Kluwer, a. s.